Z historie vzniku rybárny

Lázně na Boží Vodě s vydatným minerálním pramenem byly založeny roku 1750 Karlem Hubertem hrabětem Pachtou z Rájova. Dochovala se unikání barokní dvoupatrová kaple Panny Marie, postavená přímo nad pramenem Boží Vody, zachován zůstal i velký lázeňský dům ve stylu klasicismu. Lázně byly obnoveny a rozšířeny  roku 1804 panem Jakubem Veithem. Nový lázeňský dům na Boží Vodě byl určen pro vanové lázně. Krásná empírová stavba byla situována na ose bývalé lázeňské promenády, dnes zvané "alej v Liběchově". V roce 1900 byl v budově zřízen špitál, v roce 1926 hostinec, po druhé světové válce rekreační dům ROH a v sedmdesátých letech 20. století sklad krmiva. Dnes budova čeká na své obnovení a nové využití.

Státní Rybářství Liběchov vzniklo zestátněním pstruhárny, založené roku 1934 v bývalém Lázeňském areálu na Boží Vodě. Pstruhárnu založil Karel Stutzig a do roku 1945 pstruhárna s odchovem pstruha obecného patřila k velkostatku Homolkových až do roku 1948, kdy byla zestátněna. V letech 1945-1947 se z Kalifornie dovážely jikry pstruha duhového. Roku 1952 se stal vedoucím Státního rybářství Václav Ráczek. V roce 1953 bylo v rybárně vytvořeno půl milionu kusů jiker pstruha duhového. V následujích letech bylo rybářství rozšířeno o rybník o výměře 2,4 ha a o soustavu odchovných nádrží. Roku 1954 do Rybářství nastoupil Jiří Vacek, potomek zakladatelů chovu pstruha ve střední Evropě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let započala rekonstrukce a modernizace rybářství pro šlechtitelskou stanici lososovitých ryb s jednou z největších a nejmodernějších líhní v České Republice. Po revoluci se vystřídalo několik majitelů a provozovatelů a od roku 2022 ji provozuje Český rybářský svaz, místní organizace Mělník pomocí firmy Líheň Liběchov s.r.o. Postupně probíhá rekonstrukce a modernizace.

V roce 2024 uplynulo 90 let od prvotního vzniku Liběchovské pstruží líhně, založené panem Karlem Stutzigem (r.1934)

Možná by vás mohl zaujmout jeho zajímavý životní příběh, který se vynořil z dávné minulosti popisující těžký osud rodiny Karla Stutziga a jeho nezměrnou touhu uskutečnit svůj celoživotní sen, na jehož konci je pravdivě a přesně popsán vznik pstruží líhně. Tento příběh popsal jeho syn pan Václav Stutzig ve svých pamětech a pro nás ho odhalila jeho dcera paní Hana Nováková roz. Stutzigová ve spolupráci s Liběchovským rodákem panem Rudolfem Švejdou.

Můj otec Karel Stutzig nenáviděl usedlý život, toužil po nezvyklých zážitcích, jakýsi vnitřní nepokoj ho nutil do stále nových podniků. A nejhorší, co ho mohlo potkat, byla jeho úřednická práce.

Před dávnými lety si někde prohlédl chov pstruhů. Snad v Dánsku a hrozně se mu zalíbil. Uvědomil si, co se za pstruhy platí, jaký to musí být výnosný džob a od té doby se stále zabýval myšlenkou zařídit si něco podobného. Rodina se často stěhovala a bylo to právě v Harrachově - Novém Světě, kde pracoval ve vedení sklárny a již zde prováděl své první pokusy. Na každé vycházce nebo výletu do hor snad ani nevnímal krásu lesů, pasek, koberce hořců a vrcholy Krkonoš, ale stále nosil v hlavě svůj sen.

Nyní na začátku třicátých let se k tomu snu stále vracel. Na jeho stole se vršily rybářské příručky, studoval odborné časopisy, pídil se po kdejaké podrobnosti a o ničem jiném se nemluvilo než o chovu pstruhů. Na horském potoku si ověřoval teorii v praxi. Podařilo se mu vytřít pár jiker a nasadit je do malého rybníčku. Velká jarní voda všechno pohřbila. Tento neúspěch ho však neodradil. - naopak. Jeho pracovna se změnila na hlavní stan prospektorů, kteří určují souřadnice zlatých nalezišť. Spolu jsme skláněli hlavy nad mapami severních Čech, studovali klimatické poměry, vodní srážky, složení zeminy, obsah vápna v horninách, faunu a floru, zvažovali možnost odbytu do větších měst, zkoumali přísun krmiv z jatek a podnikaly se rodinné výlety za neznámými cíli.

Konečně jsme našli zlaté údolí blízko Karlových Varů. Jel jsem tam na podzim založit podnik. Podle otcových instrukcí jsme najal louku a na ní postavil miniaturní líheň. Vedle ní jsem měl na jaře vyhloubit rybníčky. Toho roku však byla krutá zima a jikry v líhni vzdorovaly mrazům do té doby, dokud nezamrzl přítok vody. Pak jikry zmrzly na padrť. Telefonoval jsem otci „Jikry zmrzly, co mám dělat?“ Otce neúspěch neodradil a na jaře mě tam poslal znovu, abych vykopal rybníčky. Začal jsem s vypůjčeným potahem zorávat louku. Už od počátku to šlo těžko, ale konec byl hrůzný. Uprostřed louky, kde se měla v budoucnu lesknout hladina rybníčků, jsem narazil na balvany velké jako stodola. Byl konec klamným nadějím a výpočtům.

Karel Stutzig to ale nevzdal, dál pátral v mapách a hledal vhodné prameny, potůčky a potoky v širokém okolí. Všechny neděle věnoval průzkumu, vyptával se domorodců na vodní poměry, na zarybnění, nad kolika potoky stál s vysunutými brýlemi na čele a prohlížel si kameny vyjmuté z vody. Když na nich objevil blešivce a chrostíky zajásal a spřádal znovu své plány, ale nepolevil. Dál se skláněl nad potoky, dál dlouhými kroky měřil louky a v duchu na nich zakládal rybníčky, občas navštívil vzdálené pstruhařství a shromažďoval nové poznatky, ale byl již opatrnější po neúspěchu u Karlových Varů. Někde nevyhovovala zemina, jinde byl nedostatek vody a stále nenacházel to pravé.

Až jednou, když si vzpomněl, že trávil své dětské prázdniny v Liběchově u Mělníka, že tam za vesnicí vyvěral velký pramen a v potoce bylo mnoho pstruhů. O dovolené jsme místo prozkoumali a byl ztracen. To byl ten pravý zlatonosný claim. Bylo zrovna babí léto. Čas, kdy krajina po parnu vydechne a potom ztichne. Slunce ještě hřeje, ale už nemá tu sílu jako dřív a barví keře, stromy a vinice. Vinic bylo v okolí plno, nad kamennými zdmi šplhaly do svahů a dvojí paprsky hřály, jedny z oblohy, a druhé odrazem z řeky. Za stavením, které otec najal od velkostatkáře, vyvěral z kapličky silný pramen a na vodě které říkali „boží“, vybudoval líheň a se státní subvencí začal stavět rybníčky. Vesničané nad ním kroutili hlavami a brzy ho pokládali za blázna. Velkostatkář se těšil, že mu na neplodné půdě vyrůstá nové hospodářství. Babí léto brzo odlétlo někam na jih, práce na rybníčcích skončily a přišly první mrazy. Líheň již byla hotova a čekala na zásilku jiker. V zimě jikry přišly a byly do jedné spočítány. Z dvaceti tisíc jich čtyřicet dva přebývalo a dodavatel byl písemně pochválen. Karel Stutzig obřadně jikry uložil do aparátů a díval se na ně jako na svátost a základ příštích příjmů pro rodinu.

Byl to opravdu zvláštní okamžik, rozprostírat tisíce narůžovělých korálků s očními body po dnu aparátů a představovat si, že v každé jikře je ukryt živý tvor, zatím zakletý ve strnulost. Denně nad nimi seděl, vybíral a počítal uhynulé, byl šťastný že uhynulých je tak málo a že se dílo konečně daří. Pak se začal plůdek kulit, ocasní ploutvičkou napřed, žloutkové váčky jim svítily jako kapky medu a v nich cukala miniaturní srdíčka. Váčky se však obalovaly namodralým závojem, pstroužci malátněli až znehybněli úplně. Každé ráno jich v aparátech našel spoustu. Nakonec živých zůstalo nepatrně. S tímto neúspěchem se užíral a trápil. Čím to jen může být, že většina plůdku uhynula, co je to za zvláštní nemoc, o které nikdy neslyšel. Sháněl informace v knihách a časopisech, přemýšlel o tom problému, ale vysvětlení nenalézal. Často četl o vynálezcích, kteří nemohli vyřešit nějaký problém, intenzivně na něj mysleli a po čase znenadání jakoby silou nějakého vnuknutí je napadlo správné řešení. Člověk nemusí být vynálezcem a přihodí se mu to také. Když o něčem usilovně přemýšlíte, celou svou energii zaměříte na jednu věc, tak se vám spásná myšlenka sama objeví. Vyřešil to také sám. Plůdek se dusil nedostatkem kyslíku. Voda vtékala do aparátů přímo z pramene a nemohla se provzdušnit, stačilo jen upravit střiky a „nemoc“ se již neobjevila. Řešení ale přišlo pozdě. Nepatrný počet jedinců později vylíhlých sice přečkal kritickou dobu ve zdraví, ale nemohlo to zachránit zisk z chovu a byl tak ztracený celý rok. Možná, že by někdo jiný všeho nechal a nezabýval se dále, nejistou činností, ale ne tak zakladatel Karel Stutzig. Byla v něm úžasná víra ve zdar podniku, víra, která ho později znovu a znovu hnala za uskutečněním dalších záměrů, víra, která se až po jeho smrti potvrdila v daleko větší míře, než se kdy sám odvážil doufat.

Mezitím se svět začal měnit k horšímu. Hitler vyhrožoval válkou. Otec se poučil neúspěchem minulého roku a odchoval zdravý plůdek v tak velkém počtu, že jím mohl obsadit všechny rybníčky, a ještě část prodat. Slezin, mozečků, jater, masa, krmné moučky bylo tehdy obrovské množství, jaké se už později nikdy nezažilo. Plůdek v odchovných bednách rostl a sílil k radosti majitele podniku. Jaká to byla pro něho slavnostní chvíle, když je vypouštěl do rybníčků a pozoroval, jak se jejich lesklá tělíčka kmitají v průzračné vodě. Obcházel přítoky, rozmisťoval krmítka a sledoval pstruží droboť, hladově se vrhající po potravě. Rostla den ze dne a byla zdravá. To byla jeho jediná radost, poprvé se mu v životě podařilo odchovat ročky a tento úspěch potvrdil jeho víru, že našel to správné místo pro svůj podnik, že objevil ten pravý zmiňovaný zlatonosný claim. Lidí se však zmocnila panika, neboť denně se měnily zprávy, kam až bude sahat hranice.  Jednou, že jen k Želízům, podruhé až za Boží Vodu a Liběchov prý zůstane český. Kdo mohl, naložil svůj majetek a rychle odjížděl do vnitrozemí. Otec váhal, vydupal svůj podnik ze země, poprvé toho roku měl úspěch a měl by odjet a vybudované dílo přenechat bez náhrady Němcům? Kdo by krmil pstruhy, kdo by se o ně staral? Pro Němce nastal vytoužený den a do Liběchova vtrhly tanky s černými kříži, vojáci v černých uniformách přeťali silnici u pivovaru provazem a určili novou státní hranici. Místní Němci shlíželi na Čechy spatra, majetek však těm, co zůstali zatím nebrali. Den ze dne se však zvyšovalo šikanování ze strany Němců a situace se zhoršovala. Karel Stutzig se ocitl na prahu velkého rozhodnutí, zdali zůstat nebo se stěhovat. Děti byly v Praze, návštěvy však byly nesnadné, a tak ho kromě milovaných pstruhů v Liběchově nic nedrželo a rozhodl se také pro stěhování. Posléze pstruhy rozprodal, bylo zde však vykonané dílo a vybudovaný podnik. Pevně však věřil, že se sem zase jednou vrátí.

A tak se odjelo nejprve znovu do Harrachova. Když se Karel Stutzig po několika měsících vzpamatoval ze ztráty pstruhárny a z národní katastrofy, znovu se skláněl nad speciálkami tentokrát středních Čech. Studoval klimatické poměry, složení půdy, vodní srážky, velikost povodí, hledal zatím jen na mapách příhodné potoky, kde by založil znovu novou pstruhovou líheň. Chtěl se přece jednou vrátit do Liběchova. V to doufal i když začala zuřit nejkrutější válka v dějinách. Snad proto doufal. Proč se tedy vrhal do nového podnikání? Hnal ho k tomu ten vnitřní nepokoj, ta neuvěřitelná činorodost? Nebo se bál prázdných dnů důchodce? Snad věřil, že vydělá peníze a zlepší tíživou situaci rodiny? Po nějakém čase se rozhodl přestěhovat na druhou stranu Čech do Jílového, kde objevil překrásné místo na vybudování rybníků. Bydleli v malé vilce, těsně u lesa s malinkatou kuchyní a pokoji s velkým oknem. Tím oknem do něho vstupovalo líbezné Posázaví, obraz pahorkatin a lesů, polí, dvorů a vysokého nebe. Před ním však stál nejdůležitější úkol, vybudovat novou pstruhárnu.

Stavět pstruhařství za války byla lahůdka. V obchodě nebyl k sehnání ani hřebík o cementu ani nemluvě. Všechno se muselo získávat podloudně a přirozeně draho. Jeden chalupník louku pro rybníky zoral, a to byla veškerá pomoc, kterou otec ke stavbě sehnal, a tak dřel sám. Měl stanovené vlastní denní pensum, které musel splnit. Sta a sta koleček vrchovatě naložené hlínou, tisíce kopnutí krumpáčem a nabírání lopatou. Pozval mladšího syna, který s ním celý červenec pracoval. Slunce jim pražilo do zad, pot z nich lil, ale otec byl neúprosný. Z této dřiny vysvobodila syna až žňová brigáda, na kterou odjel kamsi na Moravu. Když se vrátil domů poznal, jak najednou otec zhubeněl, byl vypražený sluncem a také se mu prohloubily vrásky. Prudce zestárl, jen jeho bleděmodré oči byly stále živé vnitřním odhodláním dokončit dílo. Jídla bylo čím dál méně a co se koupilo načerno, bylo stále dražší. V dalším roce byla líheň a rybníky dokončeny a pak v zimě opět přišla obvyklá zásilka jiker a s nimi nastal celoroční koloběh. Jenže tentokrát bylo krmiva nepatrně, vždyť se ani lidé pořádně nenajedli, natož pstruzi. Místo intensivního chovu se musel Karel Stutzig přeorientovat na chov extensivní a výsledek vypadal podle toho. Tady nebyl zlatonosný claim. Potok napájející rybníčky protékal dlouhým údolím, voda v něm byla v parných měsících dosti teplá, to nebyl ten ledový, liběchovský pramen. Sice se něco utržilo, ale výnos nemohl uspokojit jeho očekávání a stále zhoršující finanční situace rodiny se nelepšila. Bylo hůře a hůře. Pracovní úřad poslal mladšího syna do Berlína, ale naděje že válka brzy skončí, jej udržovala v odhodlání přežít. Syn se vrátil pošramocený, ale živý a s ním se vrátila i svoboda. Karel Stutzig hospodářství prodal a po dlouhých letech s radostí z půdy shodil pár beden a s několika kousky nábytku je naložili do vagonu a dali odvézt zpátky do Liběchova. Když se tam trochu zabydlili a němec, který za války ve pstruhárně hospodařil se vystěhoval, mohli tak po nekonečných šesti letech opět žít jako dříve. S radostí začal opravovat co bylo zapotřebí, vystavěl nové přítoky do rybníků z betonových rour a cihel a těšil se, že nyní konečně dosáhne svého cíle. V zimě roku 1946 přišly jikry, tentokráte až z Dánska. Odchov plůdku byl normální, všechno probíhalo upokojivě a Karel Stutzig se těšil, že letošní rok bude nejúspěšnější. Byl krásný květnový den roku šestačtyřicátého. Před polednem nakrmil pan Karel Stutzig pstruhy, v klidu poobědval, na chvilku si zdříml, pak vstal a padl. Byl okamžitě mrtev.

Říká se, že je to krásná smrt. Ale co jeho život, byl krásný? Od chvíle kdy začal podnikat, klesal níž a níž. Rodině se vedlo stále hůře a peníze co vložil do svých podniků se nikdy nevrátily. Ani ze svého posledního claimu nakonec nevyrýžoval vysněné zlato. Ale přesto prožil život svým způsobem krásný. Komu se poštěstí, aby v životě dělal to, co ho nejvíce bavilo. Vždycky prosadil svou a šel za svým cílem i když jej nikdy plně nedosáhl. Možná právě v tom se skvělo pro něho to zvláštní kouzlo. Kdyby ho dosáhl a splnil by se mu jeho sen, ale přestalo by ho další snažení bavit. Plody jeho práce později dozrály. Byl to dobrý claim a a dnes už to dokážeme ocenit, ale to už je jiná historie.